Ti z vás, kteří na přednášce doktora Bílka byli, moc dobře ví, že se nejednalo o obyčejnou odbornou přednášku. Velice rychle bylo jasné, že nás čeká spíše živé vyprávění než suchá fakta. Pedagog z univerzity v Hradci Králové, archivář a člověk, který roky pracoval v literárním archivu Památníku národního písemnictví, nás vzal na výlet do světa, kde se potkávala inteligence, humor i politika – do světa pátečníků kolem světově známé české osobnosti Karla Čapka

Pátečníci, tedy skupina lidí, kteří se pravidelně scházeli u výše zmiňovaného autora, nejsou v běžných učebnicích literatury příliš viditelní. Spíše se objevují v učebnicích dějepisu, a i tam většinou jen okrajově. Přesto, jak přednášející zdůraznil, v povědomí části veřejnosti stále přežívají. Připomínají je například divadelní inscenace – hra Věc Čapek uvedená v roce 2012 v Klicperově divadle, i když ta, podle slov přednášejícího i autora, nebyla úplně ideální pro širší popularizaci tématu. Naopak jiné projekty, jako třeba inscenace Český román, dokázaly pátečníky zachytit citlivěji. A své místo mají i ve filmu, například ve snímku Člověk proti zkáze, kde se objevuje scéna s typickou páteční atmosférou – neformální posezení, káva, víno a rozhovory.

Vznik jednoho z největších českých klubů nebyl rozhodně náhodný. Čapek měl ke sdružování lidí blízko už od mládí. Jak zaznělo na přednášce, už v dětství byl součástí různých spolků a později nasbíral důležité zkušenosti během pobytu v Anglii, kde ho inspirovalo fungování londýnských klubů. Po návratu do Československa se snažil něco podobného vytvořit i doma – živé, aktivní společenství lidí, kteří se chtějí potkávat a diskutovat, nejen existovat „na papíře“. To vše jen abychom měli něco jako v Londýně.

Než se začaly konat slavné páteční schůzky, existovala jejich nenápadná předzvěst. Čapek chodil na pravidelné čtvrteční procházky s úzkým okruhem přátel, mezi nimiž byl jeho bratr Josef Čapek nebo novinář Ferdinand Peroutka. Právě z těchto neformálních setkání postupně vyrostla myšlenka pravidelných pátečních schůzek širšího okruhu přátel a zajímavých osobností.

Zlom nastal v roce 1924, kdy Čapek rozeslal pozvánky na páteční setkání ve svém bytě. A dle Bílkových slov mělo stát v pozvánce, že přijde pouze jednou, ale schůzky budou probíhat každý týden. Oproti tomu,  jak by se mohlo zdát, tak se nejednalo o nic okázalého, spíš pozvání na kávu, debatu a možnost poznat nové lidi. Setkání se brzy přesunula do autorova domu na Vinohradech, který byl do jisté míry uzpůsoben právě těmto schůzkám. Vznikla zde místnost určená pro pátečníky, prostor pro diskusi i neformální setkávání, dostatečně důvěrné, aby o nich nebylo moc zpráv.

Atmosféra byla velice specifická – soukromá, otevřená debatě a zároveň výběrová co se týkalo lidí ve skupině. Nešlo o masové akce, ale o setkání zhruba třiceti lidí. Celkově se jich během let vystřídalo kolem šedesáti, přičemž někteří chodili pravidelně a jiní jen občas. Zajímavostí je, že se pátečníci scházeli i tehdy, když sám Čapek nebyl doma. Někdy ho zastoupil jeho bratr, jindy se setkání odehrálo zcela bez rodiny Čapkových jen s přístupem do jejich domu.

Diskuse, které se zde vedly, byly nejspíše pestré. Pravděpodobněji se mnohem častěji řešily otázky politiky, ekonomiky a společnosti. Scházeli se zde významní lidé své doby, například Tomáš Garrigue Masaryk nebo Edvard Beneš, ale také další odborníci jako lékaři, vědci či ekonomové. I když se někdy objevují názory, že pátečníci chtěli ovlivňovat chod republiky, přednášející to spíše odmítal – šlo prý hlavně o prostor pro svobodnou výměnu názorů a snahu o kultivování debaty.

Z dnešního pohledu je zajímavé, jak málo konkrétních informací o těchto setkáních máme. Neexistují žádné oficiální zápisy ani protokoly, vše se dochovalo jen ve fragmentech, dopisech, vzpomínkách nebo na fotografiích. Historici, jako právě Jan Bílek, tak skládají obraz pátečníků z drobných střípků, často doslova detektivní metodou.

Celá přednáška, zakončená diskusí s publikem, působila velmi živě a přístupně. Ukázala, že pátečníci nejsou jen historickou ukázkou minulosti, ale zajímavým příkladem toho, jak může fungovat intelektuální komunita. A možná i připomínkou, že smysluplná setkání a otevřená debata mají své místo v každé době.

Michaela Opuszynská