V prostorách naší univerzity se čas od času neotevírají jen dveře učeben, ale i pomyslné vstupy do jiných světů. Ve čtvrtek 26. března 2026 jsme se tak mohli alespoň na chvíli ponořit do světa poezie, jeskyní a zvuků při autorském čtení básníka Jakuba Kostelníka, který přijel představit svou sbírku Punkva.

A nebyla to náhoda, že sbírka nese právě tento název. Punkva je totiž řeka, která nemá klasický pramen – vzniká v podzemí a poprvé se na světle objevuje až v propasti Macocha. A právě tohle podzemí se stalo hlavní metaforou celé sbírky. Podle autora je každý člověk takovou vlastní Punkvou – skládá se z vrstev zážitků, vzpomínek, výchovy, rodiny a zkušeností, které se někde hluboko spojují a na povrch pak vystupují třeba právě v podobě básní. Tato sbírka je tak něco jako podzemí. A jeho poezie občas něco jako řeka proudící z hlubin.

Zajímavé je i to, jak básně ve sbírce vznikaly. Mnohé verše se zrodily v letech 2020–2022 pozdě v noci, ve zvláštním stavu mezi bděním a spánkem, kdy se vědomí pomalu odpojuje a člověk se ocitá v jakémsi limbu. Autor to popsal velmi živě: tma, rozsvícená lampička, rychle si něco zapsat, zhasnout, lehnout si… a za chvíli znovu rozsvítit, protože přišel další verš. Trochu jako když v jeskyni občas problikne světlo a na stěně se na chvíli objeví něco, co by za stálého světla nebylo vidět.

Pro Kostelníkovu poezii je typická práce se zvukem jazyka – používá kakofonii spolu s eufonií, přechodníky, neobvyklá slova, citoslovce, personifikace i odkazy na mytologii a historii. Verše jako „tiše se těšit“, „promořené moře“, „Alláh či Palach“ nebo  „a v kaluži se koupe pták anebo kaluž koupe ptáka“ ukazují, že si autor rád hraje nejen s významy, ale i se samotným zvukem slov.

Zajímavým prvkem sbírky je také mísení jazyků. V některých básních se vedle češtiny objevuje angličtina nebo němčina. Autor se v tomto případě prý inspiroval brněnským básníkem Ivanem Blatným. Jazyky dnes podle něj fungují trochu jako mozaika – prolínají se, ovlivňují a čeština má schopnost cizí vlivy přijímat a přetvářet po svém.

Po čtení následovala debata. Posluchači se například dozvěděli, že se občas autorovi stane, že napíše slova dřív, než přesně ví, co znamenají. Význam se prý objeví až později, třeba když po letech ucítí nějakou vůni, uslyší zvuk – najednou se mu vybaví stará vzpomínka. Paměť podle něj funguje trochu jako již několikrát zmiňované podzemí – nevíme přesně, co v ní je, ale občas se něco ukáže na povrchu.

Možná i proto působilo celé čtení velmi zvláštně a příjemně zároveň. Autor totiž při čtení nepostával za stolem, ale chodil po místnosti a pracoval, možná úmyslně nebo taky ne, s ozvěnou, takže jeho hlas vytvářel zajímavý zvukový podkres připomínající malou jeskyni.

Michaela Opuszynská

Foto: Michaela Opuszynská, Monika Wrobelová